Michal Furik pro Denik.cz

Rýmařovští fotbalisté zakončili nedohraný podzim na průběžném šestém místě. Svěřenci trenéra se těsně před koncem dostávali do slušné pohody, v posledních dvou utkáních nastříleli osm branek. Do dobré formy se vracel také záložník Michal Furik, který toho za poslední rok a půl příliš nenahrál.

Psalo se září roku 2019 a Rýmařov hrál v jednom z prvních utkání sezony prestižní derby s nedalekým Bruntálem. Jiskra vyhrála jasně 6:0, výraznou kaňkou ale bylo zranění Michala Furika. Ten si přetrhal vazy v koleně, výsledkem byla roční stopka od fotbalu, do toho ještě zasáhl covid. „Paradoxně mi to ale trochu pomohlo, nemusel jsem při zápasech trpět na tribuně,“ bere už dnes situaci osmadvacetiletý fotbalista s úsměvem.

Michale, začněme podzimem, který jste zakončili na šestém místě. Panuje s tím mezi hráči spokojenost?
Myslím si, že můžeme být relativně spokojeni. Samozřejmě chceme mít na dostřel nejvyšší příčky, ale ve finále tam ještě máme nějaké odložené zápasy. Kdyby se to dohrálo a zápasy pro nás dopadly dobře, tak jsme někde okolo druhého nebo třetího místa. Do jara bychom měli slušnou pozici.

Hru jste měli hodně založenou na kanonýrovi Pavlu Jeřábkovi…
Ono se to tak vyvrbilo (úsměv). S Pavlem se známe ještě z Opavy, u nás je to hodně o kolektivu a v tom našem se Pavel cítí dobře. Je vidět, že mu to střílí. Když hrál ještě v Uničově, hrálo se tam i na jiné hráče. I když by možná chtěl ještě někam výš, tak říkal, že je u nás šťastný a v Rýmařově se mu líbí.

Ze začátku o jeho kvalitách možná soupeři tolik nevěděli. Bylo postupem času složitější jej nacházet v dobrých pozicích?
Nemyslím si to. Byl v takové herní pohodě, že mu to pořád střílelo, kolikrát je schopen celou akci udělat sám. Je v dobrém rozpoložení a euforii, prostě mu to jde.

Ke konci podzimu jste se dostávali do pohody, asi jste z předčasného konce nebyli nadšení…
No, určitě ne. Člověk s tím ale nic neudělá, na jaře se to holt všechno bude muset dohnat. Míváme jara lepší, snad nás covid pustí do hry.

Čím si vysvětlujete, že míváte jara lepší? Je to dlouhodobější záležitost…
Těžko říct, možná, že to je delší přípravou. Každopádně to máme vypozorované z historie, podzim nám tolik nejde.

Tentokrát jaro bude specifičtější tím, že bude více zápasů. Jste za to rád, nebo jak to berete? Budou se hrát i středy, většina hráčů chodí do práce…
Pro nás to bude asi přítěž. Středy jsou problém, navíc tam budou nějaké zápasy, které se budou muset odehrát dříve, což u nás v horských podmínkách není jednoduché. Jsem zvědavý, jak se to všechno stihne. Na druhou stranu nás je v divizi jen čtrnáct, takže zápasů nebude až tolik. Budeme se s tím muset poprat.

Jak vůbec vidíte momentální sílu divize? Hodně lidí říkalo, že se po reorganizaci zkvalitnila, vy sám už jste v ní odehrál spoustu sezon…
Myslím si, že je to pořád stejné, celkově bych dokonce řekl, že fotbal spíše upadá. Jediné, co se po reorganizaci změnilo, je to, že je nás méně. Pro někoho je to dobře, některým klukům více zápasů chybí. Celkově jde ale podle mě český fotbal dolů. Něčím jsem si prošel, asi je méně hráčů, člověk asi sahá po hráčích, které by dříve nebral. Na okresech musí kluby hráče platit, aby vůbec měl kdo hrát, některé dokonce skončily. Asi se to celé odvíjí už od mládeže.

Michale, vraťme se někdy do sezony 2011/12, kdy jste pod trenérem Josefem Mazurou nakukoval do opavského áčka. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Pan Mazura si mě vytáhl ještě z dorostu, na jaře se postupovalo do druhé ligy, naskočil jsem do dvou zápasů, jinak jsem s klukama trénoval. Potom se v Opavě měnilo vedení, já jsem tehdy přišel za éry pana Hadamczika. S tátou jsme se tehdy rozhodli, že půjdeme jinou cestou, i když o mě pan Mazura asi stál. Bylo to čistě naše rozhodnutí.

Následně jste zamířil do Hradce Králové…
Ještě jsem šel na chvíli pomoct Rýmařovu, než se něco naskytne. Potom jsem dva měsíce trénoval v Hlavnici, která hrála ČFL. Na to nerad vzpomínám, byla to asi moje nejhorší zkušenost, kdy de facto vesnice hrála třetí ligu. Potom přišel Hradec Králové. O nabídce mi řekl táta, sám moc nevím, jak vznikla, ale asi tam byly nějaké kontakty. Šel jsem tam do juniorky, která hrála nově založenou soutěž. Po půlroce mi trenér říkal, že se mě bude snažit dostat do áčka. Byl to pan Prokopec, který se nakonec k áčku dostal sám. Potom už měl zase jiné možnosti, nás trénovali už jen asistenti. Z toho týmu ve finále moc nezůstalo, kluci se rozutekli po třetích ligách. Řekl jsem si, že půjdu raději domů, než abych zase něco hledal.

Od té doby působíte v Rýmařově. Myšlenky na velký fotbal vás opustily už tehdy?
Asi ano. Tím, že jsem si to vyzkoušel a zjistil, jak to všechno funguje, už jsem na to myšlenky neměl a vrátil se domů. I s bratrancem jsme k Rýmařovu měli vždycky vztah, i proto to asi u nás takto funguje, jsme prostě Rýmařováci. Na tom už se asi nic nezmění, hrát třeba třetí ligu oproti divizi nemá moc smysl. Člověk nikdy neví, ale už to tady asi i dohraju.

Za poslední rok a půl jste toho i kvůli kolenu a covidu příliš nenahrál. Jak se s tím perete?
Měl jsem smůlu a štěstí zároveň. Stalo se mi to v září, měsíc mi nemohli přijít na to, co s tím je. Jezdil jsem po doktorech, nakonec mi řekli, že je to přetržený křížový vaz. Další problém byl v termínech na operaci, kterou jsem absolvoval až na konci ledna. Rekonvalescence měla být devět měsíců, já jsem se z toho naštěstí dostal dříve a už v červenci hrál přáteláky. Bylo pro mě dobře, že byl v dubnu covid a já nemusel na tribuně trpět.

Dáváte si na hřišti na nohu větší pozor?
Už to tolik nevnímám, i když se samozřejmě koleno občas ozve. Člověk cítí, že se něco dělo. V zápasech mě to ale nijak neomezuje, snad to bude v pohodě.

Co vy a rok 2020? Pro většinu lidí nebyl zrovna jednoduchý…
Za mě asi v pohodě, mě se to až tak nedotklo. Všechno okolo se samozřejmě zpomalilo, já ale celou dobu normálně chodím do práce. Člověk se možná naučil trochu jinak žít, ale za mě to nebyl nějaký extrém, který by nešel vydržet. Fotbal mi ale samozřejmě chybí. Člověk si jde zaposilovat, zaběhat, kolektiv je ale něco úplně jiného.