David Furik: V Jiskře jsem už zažil hodně

Sice není v týmu Jiskry věkově nejstarším hráčem s týmem toho zažil nejvíce. Aktuálně totiž není v kádru hráče, který by za Rýmařov hrál déle. Je to již více než deset let od doby, kdy David poprvé nastoupil v mužské kategorii. O tom, stejně jako o zkušenostech s mládežnickými výběry v Opavě, kde stejně jako řada jeho spoluhráčů působil, se rozpovídal v rozhovoru pro zpravodaj.

Pamatuješ si ještě, jak jsi s fotbalem začal?

„Na úplné začátky s fotbalem si nepamatuji, to ani nejde. Ale k fotbalu nás vedli odmala rodiče, s nimiž jsme chodili na hřiště. Když už s fotbalem začali brácha a bratranci, bylo logické, že jsem se mu začal věnovat i já. Měl jsem to ale trochu jiné v tom, že jsem byl mladší. Takže zatímco oni hrávali pohromadě, já jsem byl vždy o věkovou kategorii níž.“

Takže jsi s nimi fotbalově nevyrůstal?

„Byť jsem s nimi zápasy nehrál, chodíval jsem si s nimi kopat, na fotbal.“

Kdo tě tady v Rýmařově první trénoval?

„No, v tomhle jsem to právě měl jiné, než třeba Michal a Jirka. Jakmile jsem začal s tréninky, vedl mě v té době pan Kudlák, v podstatě od přípravky po žáky. Vzpomínám si, že jsem začínal na pozici útočníka, postupně jsem se posunul do zálohy. Ještě v Opavě jsem hrál střeďáka, nakonec jsem skončil na kraji obrany.“

Vedl tě někdy v žácích či dorostu táta?

„Vůbec ne, nikdy. Přiznám se, že v té době jsem fotbal až tak neprožíval. V dětství jsem měl i chvilky, kdy jsem s ním chtěl skončit. Ale táta mě vždy nějak přemluvil, abych pokračoval a dovezl mě na trénink. Zpětně jsem moc rád, že se jim podařilo mě u fotbalu udržet. Nikdy jsem však pro něj nebyl tak zapálený, jako třeba Jirka a Míša. Ti tomu dávali opravdu hodně. Já to měl vždy spíše jako zábavu. Ale zpět k otázce. Táta mě vlastně poprvé z lavičky vedl až tady v Rýmařově v mužích.“

Nevedl tě tedy ani v Opavě. Jak jsi se vlastně do Slezského dostal?

 „Myslím, že v té době byl táta zrovna šéftrenérem mládeže. Můj přechod do Opavy však nebyl plánovaný. Šel jsem tam na školu, na obchodní akademii. V deváté třídě ještě málokdo ví, co přesně by chtěl dělat. Já šel do Opavy právě proto, že tam byl brácha s Jirkou. V návaznosti na to mi táta domluvil trénink v SFC, šel jsem si s kluky kopnout a trenérovi jsem se zalíbil. Nabídli mi střídavý start. Tehdy to ještě šlo, dnes už ne.“

Co ti Opava dala po fotbalové stránce?

„Opava? V prvé řadě mi dala znovu náboj do fotbalu. Tam mě začal opět hodně bavit. Tréninky byly poskládány úplně jinak. Navíc mi vyhovoval režim, kdy jsme trénovali každý den. Ze školy se šlo hned na trénink, pak na intr. Trochu se to změnilo v době, kdy jsem musel na tréninky jezdit do Rýmařova. To jsem hodinu, dvě denně ztrácel cestováním.“

Bylo pro tebe důležité, že jsi v tak velkém městě měl Michala s Jirkou?

„Samozřejmě mi to pomáhalo. Hned v prvním roce si mě vzali pod svá křídla. Byl jsem s nimi na pokoji, chodil jsem s nimi na snídaně. V tomhle to bylo super. Ještě bych dodal, že kromě nás byl na pokoji i Pavel Jeřábek, nebo třeba Kolda. Je jasné, že když jsem v patnácti přišel na novou školu a do neznámého města, tak díky klukům pro mě byl přechod mnohem snazší. Do všeho mě uvedli, ukázali mi, co a jak funguje. Samozřejmě jsem si užíval, že znám starší kluky, kterým bylo osmnáct, devatenáct let.“

Hovořil jsi o střídavých startech v Opavě a Rýmařově. Jak bys to lidem popsal? Málokdo si to možná umí představit?

„Neustále jsem trénoval v Opavě. Ale jeden půlrok jsem hrál tam, ten druhý pak zase v Rýmařově. A takhle se to střídalo.“

Nedělalo ti problém, že jsi byl ve dvou kabinách? V Rýmařově jsi třeba jen hrál, ale s kluky jsi netrénoval.

„Asi ne. Když jsem přišel do Rýmařova, bylo to pro mě trochu zvláštní. Se všemi kluky jsem se však znal. Tím, že jsem hrál v Opavě, jsem tady trochu vyčníval fyzicky i herně. Bylo znát, že zatímco já jsem trénoval každý den, kluci tady tuhle možnost neměli.“

Poměrně brzy jsi však naskočil do rýmařovského áčka. Pročpak?

„Už jsem to trochu naznačil dříve, ale nebyl jsem úplně spokojen s tím, jak tady dorostenci v Rýmařově trénovali. Z Opavy jsem byl zvyklý na něco jiného. Chtěl jsem na sobě více pracovat. Takže když pak táta přebral rýmařovské áčko, tak jsme se dohodli, že začnu s nimi. Samozřejmě jsem měl o to větší motivaci. V sedmnácti jsme se chtěl přede všemi ukázat. Poprvé v kariéře mě tady začal trénovat táta.“

Jaké to pro tebe bylo?

„Samozřejmě jsem si to užíval, někdy jsem však i trpěl. Byl jsem tady nejmladší a trenérem byl táta. Takže si to umíš představit.“

Byl pro tebe náročný přechod z dorostu v Opavě mezi muže v Rýmařově?

„Neřekl bych, že to pro mě díky Opavě bylo jednodušší. Dorostenecký a mužský fotbal je úplně jiný. V Opavě jsem hrál dorosteneckou divizi, tady jsem začal mužskou I. A třídu. Fotbal sice nebyl na takové úrovni, na druhou stranu, co si tak vybavuji, byl jsem jako mladý neustále pod tlakem. Měl jsem strach, že něco zkazím. Na druhou stranu, táta tady začal postupně budovat mužstvo k obrazu svému. Začal přivádět kluky, které znal z Opavy. Navíc se Jiskře začalo zase dařit. Hned první rok jsme vyhráli I. A třídu a vrátil se do kraje. V další sezoně pak hned následoval postup do divize, což samozřejmě mělo vliv i na atmosféru v mužstvu.“

Jak sis postupy do kraje a divize užíval? Byl jsi přece dorostenec.

„Je pravda, že jsem ještě plnoletý nebyl, ale na akcích s týmem jsem určitě nechyběl (smích).

Jsi služebně nejstarší hráč v týmu. Jak moc se Jiskra změnila?

„Tady bych chtěl jen potvrdit to, co už říkali někteří kluci přede mnou. Poslední dva, tři roky je tu super parta. Nemyslím si, že tu kdy byla lepší. A to tu vždy byla dobrá. Možná to teď jinak vnímám tím, že jsem starší. V týmu není nikdo, kdo by nějak kazil atmosféru a náladu. Fakt nejlepší parta za dobu, co tu jsem. Vídáme se i mimo fotbal. Trávíme spolu opravdu hodně času.“

Čím si to vysvětluješ?

„Tohle je tátova specialita. Měl na to vždy oko. Dokázal si hráče vybrat tak, aby spolu mohli fungovat. Jsme taková rodina. Já, Míša, Jirka, Krša, Jeřáb, Hlebis, Kolda, Kamil… Na ně se pak nabalují samozřejmě ostatní. Jsou to kluci, s nimiž vždy rád trávím volný čas. Jsem také rád, jak se v poslední době celkově zlepšuje dění kolem Jiskry. Za těch deset let, co tu jsem, mohu srovnávat. Třeba prezentace klubu, naše podmínky… to vše je na vyšší úrovni. Nejen já. I kluci si toho váží.“

Ani u tebe nelze vynechat Baník. Jaká je tvá vzpomínka na tento zápas?

„Nastupoval jsem do něj jako náhradník. Tuším, že snad v šedesáté minutě. Nervózní jsem asi byl. Hodně lidí si myslí, že jsem spíše flegmatik, já však svoji nervozitu nedávám tak najevo. Když jsem se začal rozcvičovat společně s hráči Baníku, tak jsem trochu nervózní byl. Zároveň jsem však viděl, jak se vyvíjí zápas, a že jsme schopni jej zvládnout vítězně. To mě nabilo adrenalinem. Do zápasu jsem šel připravený, chtěl jsem do něj jít. Nenapadlo by mě, že Baník můžeme porazit. Dnes je to můj největší zážitek tady v Jiskře. Možná fotbalový celkově. Dobrá atmosféra, krásné góly… zejména ten poslední Šupiho. Taky to, co se dělo po utkání, kdy fanoušci Baníku neunesli prohru, vtrhli na hřiště a zasahovat museli těžkooděnci, to se taky každý den nevidí. Hlavně ne v Rýmařově. Další vzpomínka, která se mi vybaví, je ta, že když si mě zavolal trenér, že už půjdu do hry, tak mi hráči Baníku popřáli hodně štěstí do hry. I to pro mě byla velká podpora.“

Vyzkoušel sis i Moravskoslezskou fotbalovou ligu. Jak jsi třetí ligu prožíval?

„V té době byl opravdu našlapaný tým. Ne vždy jsem se dostal do sestavy. Často jsem hrál i za béčko Jiskry, které tady bylo. Některé zápasy jsem ani nemohl stíhat skrz práci. Časově to nebylo možné, protože se hrálo třeba i ve středu. Pro mě však MSFL byla dobrou zkušeností. Bylo vidět, že šlo zase o vyšší úroveň, než divize. V MSFL se více běhalo a vše bylo mnohem rychlejší.“

Co pro tebe vlastně znamená fotbal?

„Na prvním místě beru rodinu a práci. Sám nevím, do kdy budu hrát. Nějak to neřeším. V životě se může něco změnit ze dne na den. Fotbal mám až na druhém místě. Samozřejmě mě hodně baví, hraji odmalička, zároveň vím, že jej nikdy profesionálně hrát nebudu. Dokud však bude takhle super parta, budu chtít být co nejdéle její součástí.“