Radim Přecechtěl: Na postupy do divize mám úžasné vzpomínky

Jiskra Rýmařov během své historie třikrát vybojovala postup do divize. Stalo se tak v letech 1998, 2006 a 2014. U všech postupů byl Radim Přecechtěl. Nejprve jako nejmladší v týmu, ještě dorostenec, dále v nejlepších fotbalových letech, a konečně jako nejzkušenější hráč týmu. Na svoji dlouhou, více než třicet let trvající hráčskou kariéru od nejmladších let až po nastupování za B-tým vzpomíná v rozhovoru pro klubový web.

Za Jiskru jsi od nejmladších kategorií hrál více než třicet let. Jaké byly tvé počátky?

„Začal jsem stejně, jako všichni ostatní kluci, tedy v nějakých šesti letech. Na tu dobu vzpomínám jen v dobrém. K fotbalu mě i mého bráchu, který je o čtyři roky starší, než já, přivedl táta. Byly to krásné roky, byla tu spousta kluků. Třeba Tomáš Ujfaluši, to je stejný ročník, jako já. Hrál tu i jeho brácha Radim. Co si vybavuji, tak bylo zajímavé, že jednotlivé kategorie byly rozděleny podle sídlišť. Největší zástup měli kluci z Dukelské, méně nás bylo z Větrné a Hornoměstské. V tomhle to bylo pěkné. A bylo nás hodně, protože nic jiného, než fotbal, a v zimě hokej, jsme neměli.“

„Měli jsme silný ročník v dorostu. V devadesátých letech jsme vybojovali postup do divize, kterou tady nazpět vybojovali až současní dorostenci. Tehdy to ale byla de facto druhá nejvyšší soutěž, protože hned nad divizí byla dorostenecká liga. Pamatuji si, že jsme tady hráli třeba s béčkem Baníku a Sigmy, nebo s Prostějovem, Třincem a tak podobně. To byl první kontakt s kvalitnější soutěží.“

Co přechod do A-týmu?

„Když jsem patřil mezi starší dorostence, tak jsem poprvé začal nakoukávat do rýmařovského áčka. Bylo mi tehdy nějakých šestnáct let, když jsem s nimi byl poprvé. Start ale nebyl úplně ideální, při jednom souboji jsem nešťastně spadl na ruku a měl jsem zlomené kosti v zápěstí. To bylo trochu nepříjemné. V mužích jsem už ale zůstal, byť dorostu jsem někdy vypomáhal.“

„Zhruba v roce 1998-99 za pánů Pospíšila, kdy to sponzorovalo RD díky panu Zieglerovi, tak do Rýmařova přišlo spoustu kluků z Uničova, z HFK Olomouc. Byli to super fotbalisté. Vzpomínám si třeba na Pavla Jeřábka, tátu mladého Pavla, který tady kope dnes. Mladý sem do Rýmařova jezdil, vypadalo to, že v životě nebude kopat do balónu, až si Pavel říkal, co z něj bude. To je trochu úsměvné, že nakonec v Rýmařově hraje i Pavlův syn. Jinak Pavel byl výborný útočník, společně jsme spolu běhávali po tréninku kolečka, přidávali jsme si. Bylo to moc super období. Hrál tady i Kuba Slováček, výborný fotbalista, na kterém to všechno stálo, Peťa Strupek… mohl bych jmenovat i další.“

To se vybojoval první postup do divize?

„Ten se vybojoval v ročníku 1997/98. Vydrželi jsme v divizi dalších šest let. Bylo to vůbec poprvé, co se v Rýmařově divize hrála. Bohužel, pak se přestalo trochu dařit, řešily se do toho mimofotbalové zákulisní věci, což nebyl ideální stav. Bylo vidět, že fotbal tady jde trochu do úpadku.“

Ještě se zastavme u prvního postupu do divize. Jmenoval jsi zajímavé hráče, kteří tady působili, ty jsi ale patřil k těm nejmladším v týmu. Jaké bylo sdílet radost z postupu vedle těchto hráčů?

„Teď z toho mám husí kůži. Bylo to pro mě něco úžasného. Můj první vstup do kabiny byl takový, že jsem všem říkal „dobrý den.“ Všem jsem vykal, tykání jsem si musel hodně zasloužit. Nebyla to nějaká mazárna, ale měl jsem velký respekt k těm fotbalistům. Chodil jsem se na ně dívat, někteří z nich byli mými fotbalovými vzory. Postup byl fantastický. Ještě jsem nezmínil třeba Voloďu Putraše, běloruského reprezentanta, nebo Pavla Širokého, který má starty i za německý Mnichov 1860. Po postupu jsme si na sebe oblékli dresy, které byly špinavé od bláta, a táhli jsme přes celý Rýmařov, nakonec jsme skončili v kulturáku, kde jsme to náležitě oslavili.“

Divize vydržela v Rýmařově do sezóny 2004/05. Jaká byla kvalita soutěže?

„Divize byla obrovsky našlapaná, hrály tady týmy jako Prostějov, Přerov… Velká města, do nichž směřovali bývalí ligoví fotbalisté, kteří ukončili svoji kariéru v prvoligovém fotbale. Soutěž byla na jednu stranu fotbalová, zároveň ale velmi soubojová a náročná, my jsme ale měli výborný mančaft. Rýmařov měl i dobré finanční zázemí, proto tady byla spousta dobrých kluků odjinud. Pamatuji si, že když skončili Kuba Slováček a Radim Ujfaluši, tak několik roků jsem v týmu byl jediným odchovancem Rýmařova. Mančaft byl opravdu kvalitní, hráli jsme kolem čtvrtého, pátého místa.“

Z Rýmařova jsi na chvíli zamířil do Zábřehu a Albrechtic, u sestupu v sezóně 2004/05 jsi přímo nebyl.

„Postup se nám povedl za éry Peti Kostelníka. Do tohohle spadají i pohárové zápasy proti Opavě a Liberci. Troufnu si říct, že v té době jsme měli asi nejsilnější zálohu, která kdy v Rýmařově hrála. Ve středu jsem byl já s Pavlem Orságem, napravo Dušan Žmolík, nalevo můj, dnes už bohužel zesnulý, kamarád Pavel Švajda z Bruntálu. Opavu, která byla taky dobře našlapaná, vzpomínám si třeba na Kolínka a další, jsme porazili 3:2. Byla to obrovská euforie, protože jsme věděli, že když porazíme Opavu, tak půjdeme na Liberec nebo Čáslav.“

Což nakonec byl Liberec. Jak ses na Slovan připravoval? Přece jen, do Rýmařova přijel v době, kdy získal mistrovský titul.

„S kluky jsme si tehdy víc přáli hrát proti Čáslavi, protože jsme věřili, že bychom přes ni v poháru mohli přejít dál, nakonec to ale byl právě Liberec. Moc se mu tehdy v lize nedařilo, do Rýmařova přijel v době, kdy byl snad poslední. Nicméně sem k nám přijížděli s velkým respektem. Trenéři Škorpil s Csaplárem zaregistrovali, že jsme porazili Opavu, do televize říkali, že jedou do Rýmařova a nechtějí nic podcenit. Takže nastoupili v nejsilnější sestavě.“

Jak jste se na Liberec připravovali vy?

„My jsme dostali všichni v práci volno a odjeli jsme na jednodenní soustředění. Spali jsme na Orientce a připravovali jsme se na zápas se vším všudy. Další den jsme dopoledne měli předzápasový trénink, po obědě jsme se vydali na cestu do Rýmařova autobusem. Když jsme viděli ty zástupy lidí, kteří se na zápas chystají, tak nám přestalo být do řeči a nastoupila nervozita. Taky jsme viděli kluky z Liberce, jak si dávají pasy přes celou šířku. Šli jsme kolem Nezmara, který dával rozhovor do televize zrovna. Takže to na nás všechny dolehlo, v kabině to nebyl úplně ideální stav.“

Čím to?

„Převážil velký respekt ze soupeře, který opravdu nastoupil v nejsilnější možné sestavě. Nebyl to jen Jan Nezmar. Hráli proti nám Papoušek, Hodúr, Košťál a další… Bylo to se vším všudy. I když to dopadlo 0:4, tak to pro nás všechny byla velká zkušenost. Do té doby, než potkáte takové mančafty, tak si říkáte, že jste dobrý fotbalista. Pak ale nastoupíte proti těmto klukům, tak poznáte rozdíl mezi profi fotbalem a výkonnostním. Já hrál proti Hodúrovi, to byl můj oblíbený hráč, sledoval jsem ho v televizi. No a v reálu jsem mu nedokázal ani vzít míč. “

Liberec už spadá do tvé druhé éry, kdy jsi hrál za rýmařovské áčko. Jak bys tuto éru popsal?

„Trenér Kostelník to hodně poskládal na klucích z našeho regionu. Takže nás tady hodně doplnili kluci z Břidličné. Ať už to byl třeba Kamil Kocúr, Roman György, Pavel Ondruška, David Jiřičný…  Všechno to byli super fotbalisté, rád na ně vzpomínám, oni na mě možná o trochu méně, protože jsem jim asi někdy dával trochu čočku. Ale myslím, že jim to neublížilo, nic dramatického to nebylo, myslel jsem to v dobrém. I já musel zpočátku starším klukům vykat a získat si jejich respekt. Kromě Břidličňáků tady byli i kluci z Bruntálu. Vytvořila se velmi dobrá parta. Ta ale v Rýmařově je téměř vždy výborná. Já ji poznal pokaždé, ať už za Pospíšila, Kostelníka, nebo nakonec i za Milana Furika. Ostatní kluby nám to mohly závidět. A z té party vždy pramenily i dobré výsledky. Dokázali jsme se dohádat, ale zůstalo to v kabině. A kabina fungovala.“

Divizi jsme tehdy udrželi čtyři roky.

„Ono to u těch menších klubů takto bývá, že se dobré časy střídají s těmi horšími. Je to otázka financí, těch tady třeba kolem toho roku 2009 hodně nebylo. Ani vedení netáhlo za jeden provaz, hráči se trochu rozutekli, Rýmařováků v týmu moc nebylo. V roce 2009 tým vedl trenér Milan Duhan, který hrával za Baník Ostrava. To jsem poprvé poznal trenéra s licencí A. Hráči tady ale nebyli vyloženě špatní. Posílil nás třeba Michal Spáčil, který měl zkušenosti z první ligy. Ale bohužel. Jak jsem řekl – nebyly finance a vedení úplně nefungovalo. V sezóně 2009/10 následoval sestup do krajského přeboru, o dva roky později dokonce do I.A třídy.“

To pro tebe muselo být těžké období.

„Já jsem u sestupu do I.A třídy nebyl. Po prvním půlroce v krajském přeboru jsem zamířil za trenérem Murou do Mikulovic, poté jsem hrál další rok za Písečnou. Tam to bylo dobré angažmá, na které vzpomínám opravdu rád. Hodně kluků, které jsem tam potkával jako soupeře, se divilo, co tam vlastně dělám.“

Co tě do Rýmařova přivedlo zpátky?

„Milan Furik se vrátil do Rýmařova z Opavy a chtěl to tady zkonsolidovat a znovu povznést. Přijel za mnou do Písečné a nabídl mi, abych se vrátil zpátky. Řekl jsem mu, že s tím nemám problém, ale naším cílem musí být, že Rýmařov vrátíme zpátky tam, kam patří, tedy do divize.“

To se povedlo hodně rychle. V sezóně 2012/13 jste I.A třídu vyhráli, o rok později jste opanovali i krajský přebor.

„I v této éře, za Milana Furika, se poskládal výborný mančaft. Milan se mnou řešil některé posty, ptal se mě třeba na Peťu Kameníka. Řekl jsem mu, že pokud ho udělá, tak tady bude chytat dalších deset let, protože to je výborný gólman, který pomůže mančaft vytáhnout do vyšších soutěží. Vynikajícího střelce jsme měli v Tomášovi Šupákovi, důležitým hráčem byl Pavel Ondruška, vrátili se Michal a Jirka Furikovi… Další spousta kvalitních hráčů a silná parta. Táhli jsme za jediným cílem, vyhrávalo se a vrátili jsme se zpět do divize.“

Takže další hezké období.

„Když se vyhrává, tak se parta tmelí dobře. V této éře si nepamatuji, že bychom měli nějakou krizi. Mančaft si sedl, tmelilo se to. Máme spoustu historek, které nemůžeme ani říkat veřejně, vždy na to vzpomínáme. Pro mě i toto byly krásné roky, Rýmařov jsme vrátili zpátky tam, kde by měl být.“

Návrat do divize už sis ale příliš dlouho neužil. Proč?

„Vydržel jsem už jen půl roku. Proč? Měl jsem 37 let. Když jsem se ohlédl za sebe a druhý nejstarší byl myslím Pavel Ondruška. Nebo možná Tomáš Šupák. Bylo jim 29 let. Tak jsem si po jednom pátečním tréninku řekl, co tady vlastně dělám? Chystali jsme se v neděli, už poněkolikáté, do Havířova. Odjezd v 6:30, mrholilo, bylo škaredě, poslední zápas podzimu. Zlomilo se to ve mně a ráno jsem napsal Milanovi sms, že do Havířova nepojedu. Dnes to vidím úplně jinak. Jako trenérovi by se mi taky určitě nelíbilo, kdyby mi někdo konec oznámil takhle. Bylo to hodně nešťastné rozloučení s rýmařovským áčkem. Nešel jsem ani na závěrečnou. Takový konec mě mrzel a mrzí, dnes bych se zachoval trochu jinak. Ale v té době jsem to viděl jiným pohledem, byla to krize, tělo už nechtělo, narodil se mi syn. Chyběla mi motivace. Konec to byl nešťastný, měl být určitě trošku jiný.“

Úplný konec v rýmařovském fotbale to ale nebyl, ne?

„To ne. Kuba Slováček a další starší kluci tady obnovili B-tým a vyhráli okresní soutěž. Na to jsme se nabalili další, ať už my, starší, nebo i hodně mladí kluci, kteří nedostávali tolik prostoru v áčku. Po dvou letech jsme vyhráli okresní přebor a zamířili do I.B třídy. V týmu tehdy byli Lojza Procházka, Luďa Šimko, mladý Honza Kocúr… Pomáhali nám i kluci z áčka. I.B třídu jsme hráli dva roky, v první sezóně jsme skončili snad pátí. Trochu jsme ale dojeli na to, že v Rýmařově chyběla jedna generace, tak nějak v mém věku, takže časem nás v béčku zůstalo velmi málo a rozpadlo se to.“

Kariéru jsi dohrál ve Staré Vsi. Co tě tam přivedlo?

„Impulzem byl můj kamarád Honza Šuba, s nímž jsem tady hrával za éry pana Pospíšila. Hrával tam i Tomáš Ujfaluši. Moc se mi tam zpočátku nechtělo. Nechtělo se mi hrát okresní přebor, nebyl to můj cíl, ale nakonec jsme se domluvili. Stará Ves měla za cíl postoupit do I.B třídy, takže jsem tam pro sebe našel nějakou výzvu. Tým se ustálil a po třech letech jsme vyhráli okresní přebor, tehdy jsme se ale rozhodli postup nevyužít. Až když jsme okresní přebor vyhráli znovu, tak jsme do I.B třídy skutečně zamířili. Já už jsem ale tu postupovou sezónu nedohrál, ve Velké Štáhli jsem si přivodil zranění kolene a musel jsem skončit.“

U fotbalu jsi ale zůstal, nyní trénuješ naše starší žáky. Byl to vždy tvůj sen, nebo jsi k týmu zamířil proto, že s fotbalem začal tvůj syn?

„Asi bych se k tomu i tak dostal. Pan Duhan mi říkal, že ze mě bude dobrý trenér, já mu tehdy ale odpovídal, že trenéřina není nic pro mě. S blížícím se koncem hráčské kariéry jsem o tom ale začal přemýšlet trochu jinak. Samozřejmě jsem hned myslel na to, že budu trénovat jednou áčko, k mládeži jsem nikdy nechtěl. Když pak synovi Radimovi bylo pět let, začínal s fotbalem, tak jsem do toho šel s ním. Tátové skoro vždy přivedou své syny k fotbalu. Já jsem v Rýmařově otevřel školičku, byla určená pro kluky do pěti let. Fungovalo to jako Fotbalová škola Radima Přecechtěla, nakonec se z toho udělala školička Jiskry, která tu funguje dodnes. Já jsem pak postupně šel se svým synem a jeho generací, dnes je klukům 14-15 let. To, co jsem se během své fotbalové kariéry naučil, tak předávám dál. Jsem rád, že to kluky baví.“