Zdeněk Vilímek: Jiskru beru jako svoji druhou rodinu

Od přípravky až do áčka to dotáhl Zdeněk Vilímek. Mladý gólman v rozhovoru pro zápasový zpravodaj zavzpomínal na svůj příchod do Jiskry, první trénink s áčkem i první start v divizi.

Jaký byl tvůj první kontakt s míčem? Kdo tě k fotbalu přivedl?

„Asi se nebudu lišit od kluků, přivedli mě k fotbalu rodiče, mamka s taťkou. Asi když mi bylo šest let, chodil jsem do 1. třídy, tak mě vzali na trénink do Rýmařova. To ještě trénoval pan Pavel Kopeček starší s Tomášem. To byli moji první trenéři.“

Pamatuješ si první trénink tady na Jiskře?

„Moc ne, jen nějak matně. Co si vybavuji, tak tam byly nějaké fotbalové cviky. Lehce na protažení, koordinace pohybu, doteky s míčem, přihrávky… Taková klasika. To je ale vše, co si pamatuji.“

Těšil ses na každý trénink?

„Hodně. Vždy po škole, chodil jsem v Horním Městě, tak jsem spěchal hned na autobus a rychle do Rýmařova. Trénink jsem si vždy užil na sto procent.“

Šel jsi hned do brány?

„Já jsem začal jako útočník. Kdo chytal, to už si nepamatuji. Ale prvních asi šest, sedm zápasů jsem v přípravce nastoupil v útoku. Mám pocit, že jsem i pár gólů dal. Jednou jsme měli hrát proti Juventusu Bruntál a onemocněl nám gólman. Trenér se nás zeptal, kdo půjde do brány. Tak jsem si nakonec řekl, že to zkusím, nechtěl jsem nechat kluky ve štychu. Mám pocit, že jsme zápas vyhráli 4:0, takže první zápas a hned nula. Tak jak v áčku.“

Pak už jsi v bráně zůstal?

„Přesně tak, ten další zápas už ale nebyl taková sláva. Hráli jsme proti Slavoji Bruntál a prohráli jsme snad 2:7, to už bylo těžší. Ale tyto dva první zápasy si pamatuji.“

Chtělo se ti do brány? Čím tě trenér zlákal?

„Zpočátku se mi nechtělo, trenér nás ale lákal tím, že kdo půjde do brány,  bude mít kapitánskou pásku. Já jsem vždy chtěl být kapitán, takže nebylo o čem dál mluvit. A pak už jsem si zvykl, zjistil jsem, že v bráně se tolik neběhá.“

Jak na mládí v Jiskře vzpomínáš?

„Velice dobře. Zázemí tu bylo skvělé, jezdili jsme na dobré turnaje do Bruntálu, Opavy a tak podobně, nebo třeba na LORD Cup tady v Rýmařově. Vždy na to budu hodně rád vzpomínat. Podívali jsme se i na turnaje do zahraničí, jeli jsme třeba do Ozimku. Jeli tam s námi i dorostenci, kteří hráli na velkém hřišti, my žáci zase jen na půlku.“

S jakými spoluhráči jsi nastupoval?

„Vzpomínám třeba na Jirku Orla, s ním se bavím dodnes, byli jsme společně i na intru v Olomouci. On hrával stopera, takže byl přede mnou, dělával nám i kapitána. Dále tam byli Kuba Sekanina, Kuba Slovák… Hodně šikovných fotbalistů, ale jak přišla škola a práce, tak se tomu nemohli naplno věnovat. Všichni Kopečci… Ondra, Pavel, Dan, Honza.“

Kdy jsi poprvé přišel do áčka?

„Začínal jsem už v patnácti letech, byl jsem stabilní člen béčkové sestavy. První kontakt s áčkem jsem měl někdy v době, kdy se zranil, nebo onemocněl Libor Baroš. Peťa Kameník nemohl na trénink, tak mi volal trenér Furik, že by potřeboval, abych šel do brány. Řekl mi, že se nemám ničeho bát, že bude jen střelba a on potřebuje, aby si někdo stoupl do brány.“

Jak ses na prvním tréninku s áčkem cítil?

„V týmu byli hráči jako Tomáš Šupák nebo Pavel Ondruška, dospělí chlapi… Pro mě to v patnácti, šestnácti letech, byť šlo jen o trénink, byl velký skok. Ale v pohodě jsem se mezi ně začlenil.“

Navíc jsi teda byl oťukaný z béčka.

„To je pravda. Tam se mnou hrál Radim Přecechtěl, pan Pohanka nás trénoval, býval tam s námi Radek Doležel, kluci Györgyovi, občas si s námi šel zahrát Pavel Kučera. Z okresního přeboru se postoupilo do I.B třídy. Okresní přebor jsme proletěli, měli jsme snad jen jednu prohru, já jsem tehdy teda ještě moc nechytal, měl jsem teprve čtrnáct let. Chytal jsem až v I.B třídě.“

A kdy jsi jel poprvé s áčkem na zápas?

„Pamatuji si, že to bylo v Moravskoslezské fotbalové lize, někdy ve středu, dohrávali jsme zápas ve Velkém Meziříčí. Byla to dlouhá cesta, snad tři hodiny cesty. Vyhráli jsme tam 6:1, úplně jsme je přejeli. To byl můj první výjezd s áčkem. Nabírali mě tehdy v Olomouci, kde jsem studoval. Dostal jsem omluvenku do školy a v patnácti letech jsem jel. Moc jsem si to užil.“

Kdo řešil omluvenku?

„Trenér Furik, vždy to nějak zařídil. Ve škole to brali úplně v pohodě. Celá škola, všichni kluci téměř, patřili do mládeže Sigmy. Tohle bylo úplně normální. I někteří kluci z mé třídy chodili na ranní, dopolední tréninky na Sigmu. Tam se to bralo jinak.“

Poprvé jsi do brány šel v divizi proti Heřmanicím. Jak na zápas vzpomínáš? Jsou to zhruba dva roky.

„Já tohle moc neprožívám, lehce nervózní jsem byl, to je pravda. Ale je to tak, že vše se nějak vyvíjí, takže se musím vyvíjet i já. Já jsem si zápas hodně užil, zvlášť, když jsem ho zvládl s nulou. Vyhráli jsme 3:0. Zápas si dodneška pamatuji celý. V prvním poločase soupeř neměl žádnou šanci, po změně stran prostřídali a nějaká střela na mě už letěla. Ale nic, co bych si nepohlídal. Dostal jsem pochvalu, což vždy potěší.“

Hrál jsi tehdy za silnou obranou.

„Tak samozřejmě. Přede mnou hrál Kolda a Kamil. Už od žáků to mám tak, že jsem hodně komunikativní s obránci. Kluci mi na tréninku říkají, abychom komunikovali, já se snažím takto pomoct obraně i záloze.“

Nedělá ti problém, jak říkáš koordinovat, starší kluky?

„Vůbec ne. Sice někdy neposlouchají, ale já si řeknu svoje a mám klid. Komunikaci potřebuji, mám to tak nastavené. Nejsem typ gólmana, který by celou dobu byl ticho. I když jsem třeba jen na lavičce, tak se snažím kluky hodně povzbudit. Beru je jako druhou rodinu. I když sedím, tak mi to nevadím. Všichni kopeme za jeden tým, za jeden znak na triku. Mělo by to tak být nastavené.“

Zatím jsi pouze dvakrát působil jinde. Nejprve bylo krátké hostování v Dolní Moravici.

„Šel jsem tam v osmnácti letech. Na Jiskře jsme byli tři gólmani – já, Peťa Kameník a Libor Baroš. Tréňa řekl, že já, jako nejmladší, se mám jít někam vychytat. Měl jsem nabídku do Šumperku, jít k tamním dorostencům, trenér ale chtěl, abych si vyzkoušel chlapský fotbal. Za to jsem strašně rád, okresní přebor mě hodně posunul. V Dolní Moravici trénoval Vojta Šlesinger, byl to on, kdo mě oslovil. Zrovna sháněli brankáře. Neváhal jsem, z dorostu nás tam šlo docela dost. Třeba Jirka Orel, Kuba Sekanina, Ondra Kopeček… Z áčka už tam taky byli nějací kluci, napadá mě třeba Pepa Tomeček. Byla to dobrá volba.“

Co ti Dolní Moravice dala?

„Byla tam skvělá parta, na úrovni tady té rýmařovské. V Dolní Moravici to bylo super, občas zázemí a komfort musí jít bokem. Já do Dolní Moravice chodil pouze na zápasy, jinak jsem stále trénoval v Rýmařově. Dvakrát až třikrát týdně. Někdy teda jen jednou, kvůli škole, ale zase jsem si to nahrazoval tréninky v Olomouci.“

Druhou štací bylo působení v Mokrých Lazcích.

„Tam jsem se dostal zase skrze trenéra Furika. Měl v Lazcích známého, pana Galvase, s nímž trénoval v Opavě. Jednou se na mě přijeli podívat na trénink do Rýmařova a promluvit si se mnou. Já si měl vybrat mezi Dolní Moravicí a Mokrými Lazci. Zlákalo mě to, že Lazce hrály I.A třídu, tedy o dvě úrovně výš, než Moravice. Šel jsem to zkusit, měl jsem čerstvě řidičák, takže s dojížděním nebyl problém. Byl jsem tam jen půl roku.“

Jak se ti v Lazcích dařilo?

„Měl jsem tam jistou pozici jedničky. Pohybovali jsme se kolem pátého až šestého místa. Byla tam znovu skvělá parta, dobří kluci. Od té doby, co jsem ale odešel, tak jsou první. Takže nevím, jestli to bylo třeba mnou. (smích). Chtěl bych poděkovat své mámě, která jezdila na každý zápas se mnou. V Lazcích se hrávalo v neděli ráno v 10 hodin, takže jsme ze Stříbrných Hor museli vyjíždět už po sedmé hodině. Mamka jezdila na domácí i venkovní zápasy, nechtěla, abych jezdil sám.“