Rýmařov má na Moravě jméno, řekl v rozhovoru Vojtěch Pitron

Jedničkou mezi třemi tyčemi Jiskry je Vojtěch Pitron, který se k mužstvu připojil ve druhé polovině srpna. Co jej do Rýmařova přivedlo? A jaká byla jeho dosavadní kariéra?

Kdo tě k fotbalu přivedl?

„Byli to taťka s dědou. Oba jsou to bývalí fotbalisté, plus děda trénoval v Sigmě Olomouc. Na první trénink jsem šel právě do Sigmy.“

Rovnou jsi šel do brány?

„No, táta s dědou nechtěli, abych byl brankář. Táta byl útočník, ale pak se taky posouval. V dorostencích už hrál defenzivního střeďáka, nakonec skončil v obraně, až byl starší. V mládežnických kategoriích hrával z Prostějov, kde se mu dařilo a kde patřil mezi nejlepší střelce. Pamatuji si, že před jedním z tréninků mi táta říkal, že kdyby se trenér ptal, kdo chce jít do brány, tak se nemám hlásit. Ale já to pochopil po svém a přihlásil se. A už jsem v bráně zůstal.“

V Olomouci jsi strávil většinu své kariéry.

„Je to tak. Byl jsem tam od přípravky až po dorostence, takže skoro deset let. Vzpomínám na to hodně rád. Dařilo se mi tam, v ročníku jsme měli vždy dobrou partu. Kluci byli fajn, takže vzpomínám jen v dobrém.“

Jaké to bylo v sigmáckých přípravkách?

„Super. Trénovali mě tam pánové Copek a Zdráhal. Celkově to bylo fajn. Jezdili jsme hodně po turnajích, na kterých se nám dařilo. Dost z nich jsme i vyhráli. Také mě vedli pánové Hrubý a Neoral. Hlavně Michala Hrubého si hodně vážím, učil mě i na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mám ho rád jako trenéra i lidsky si ho vážím.“

Co přesun do žáků?

„Opět skvělá doba. Vedl nás pan Tököly, což je v Sigmě trenérská legenda. Byl to jeden z nejlepších trenérů, kterého jsme v mládí kdy měli.“

Je pravda, že na něj hodně lidí vzpomíná, ať už pozitivně, nebo negativně. Jak ty jsi ho viděl?

„Já mám rád trenéry, kteří jsou na své svěřence tvrdí. Byl jsem rád, když po nás chtěl maximum. Navíc on to uměl udělat zábavnou metodou, na trénincích byla sranda. Vznikl z toho dobrý kolektiv. Věděli jsme, co od něho můžeme čekat, když prohrajeme zápas. Když jsme vedli třeba 4:0, ale zápas skončil 4:4, tak jsme věděli, že na druhý den bude špatně.“

Jak se vám v žácích dařilo?

„Zpětně to je úsměvné. Když nás přebíral po panu Neoralovi, tak jsme po podzimu byli šestí. Tököly nám řekl, že jsme nejhorší tým. Ještě po přípravě nám říkal, že neočekává, že bychom se dostali do top 3. Nakonec z toho ale v první sezóně v žácích bylo druhé místo o bod za Zbrojovkou Brno. V Brně jsme navíc vyhráli. Bylo tam velké zlepšení.“

Na kterého gólmana z Olomouce rád vzpomínáš?

„Hodně rád mám Tadeáše Stoppena, který to dotáhl do A-týmu. Je to super kluk, měli jsme dobrý vztah, radili jsme si, on se mě třeba ptal na nějaké věci. Hodně jsme se bavili a celkově mu přeju, že se mu tak daří. Za mě je to jeden ze super kluků, který v Sigmě vydržel a po zásluze to dotáhl tak daleko.“

V Olomouci jsi byl do sedmnácti let. Pak jsi zamířil do Prostějova. Co tě tam zavedlo?

„V jednu chvíli se v dorosteneckých kategoriích sešlo hodně brankářů. V osmnáctce jsme byli tři. Bohužel to pro mě nedopadlo tak, jak by mohlo, takže jsem se rozhodl, že bude lepší, když zamířím do Prostějova.“

Byla to velká změna?

„Trénoval mě tam Petar Aleksijevič, což je asi jeden z nejlepších trenérů gólmanů, kteří mě kdy vedli. V Prostějově jsem se asi posunul nejvíc. Hrál jsem za sedmnáctku a osmnáctku, případně někdy i za devatenáctku. Byla to nejlepší možnost pro moji kariéru.“

Z Prostějova tvé kroky vedly do nedalekého Šumperku.

„V Šumperku to bylo dobré. První sezónu jsem odchytal celou, už za muže, protože se zranila jednička Martin Kreizl. Byla tam fajn parta.“

Další štací byl Hodonín. Ze severu přímo na jih?

„I na Hodonín rád vzpomínám. Přístup trenérů i zázemí bylo na profesionální úrovni. Chytal jsem tam jen v přátelských utkáních a nějakém poháru, ale mohu klukům jen doporučit. Pokud se chtějí někam posunout, tak ať jdou určitě do Hodonína.“

Než ses dostal do Rýmařova, hrál jsi nějaký čas i na Slovensku. Jak se mladý fotbalista z Česka dostane na Slovensko?

„Byla to zajímavá nabídka, kterou mi doporučil pan Varga. Nešlo to odmítnout, takže jsem v zimě oznámil v Hodoníně, že skončím a zamířil na Slovensko. Nejprve jsem hrál za Fiľakovo, což je město u hranic s Maďarskem. Hrála se tam třetí liga. I na toto vzpomínám hodně rád, cítil jsem, že vedení mě tam mělo hodně rádo. Když jsem přišel, tak tým byl na posledním místě, ale podařilo se nám vybojovat záchranu.“

Říkáš, že to byla zajímavá nabídka, která se nedala odmítnout. Šlo s tím vyžít?

„Nemusel jsem pracovat, dostali jsme byt, kde jsem bydlel společně se svým spoluhráčem Božidarem Krističem ze Srbska. To byl dobrý kluk, v životě mě hodně posunul. Plat byl na úrovni první a druhé ligy, na Slovensku se i v nižších soutěžích platí dost. Navíc nám zařídili stravu, ubytování, žili jsme tam v pohodě.“

Na jaké úrovni bylo zázemí a úroveň soutěže?

„Bylo to zhruba na úrovni české divize. Týmy hrály hodně technicky, soupeři ze spodku hráli spíše bojovně s dlouhými nákopy. Polovina týmů měla v kádru bývalé ligové hráče, třeba z Košic, Žiliny a tak podobně. Byť byli starší, nad 37 let, pořád měli velkou kvalitu. Co se týče zázemí, tak to nebylo ve Fiľakovu tehdy nic moc, ale už na tom zapracovali a zrekonstruovali to. Překvapilo mě ale, když jsem tam působil, že tam neměli umělku. V zimě jsme museli jezdit do Rimavské Soboty.“

Fiľakovo ale nebylo tvojí jedinou štací na Slovensku, že?

„Dostal jsem ještě nabídku z Trebišova, který hrál druhou ligu. To bylo zhruba na úrovni Prostějova. Ale i tam měli jen jedno hřiště s trávou a jedno s umělou plochou, což mi na druhou ligu přišlo málo.“

Proč jsi na Slovensku skončil?

„Trebišov začal mít finanční problémy, takže nás propustili všechny. Následně podepsali smlouvu s Michalovcemi a stali se v podstatě jejich farmou. Michalovce posílají do Trebišova hráče na hostování a rozehrání.“

No a teď jsi tady v Rýmařově.

„O této možnosti jsem se dozvěděl od Tomáše Věnečka, který s Jiskrou spolupracoval v době, kdy Rýmařov hrál MSFL. Individuálně jsme spolu trénovali, poprvé už v Šumperku. Díky němu jsem se spojil s trenérem Furikem a dostal se do Rýmařova.“

Co se ti honilo v první chvíli hlavou, když ses dozvěděl, že se o tebe zajímá Rýmařov?

„Jiskra je na Moravě poměrně známý klub, byť si to možná někteří lidé nemyslí. Věděl jsem už dříve, že se tady hrála třetí liga. Co vnímám, tak Rýmařov má mezi moravskými kluby docela jméno. Je to něco úplně jiného, než když by fotbalistovi řekli: „hele, mají o tebe zájem Nové Sady.“ Rýmařov je fotbalově hodně známý, začínal tady Tomáš Ujfaluši. Rýmařov jméno má, takže jsem byl hodně rád.“

Takže jsi neváhal ani na chvíli?

„Vůbec. Když jsem se o zájmu dozvěděl, hned na druhý den mi volal pan Furik. V Uničově jsme se potkali a dohodli se.“

Splnil Rýmařov tvé očekávání?

„Určitě. Popravdě jsem nečekal, že tady bude hodně věcí na takové úrovni. Kvalita všech hřišť je obrovská, vynikající. Řekl bych, že takovou mohou závidět leckteré druholigové týmy. Třeba když jsme s Prostějovem jeli do Varnsdorfu, tak to vůbec nejde srovnávat. I zázemí je tady na nadstandardní úrovni. Jsem tady spokojený. Líbí se mi i zdejší parta, řekl bych, že mě kluci hned přijali, což jsem nečekal. V některých týmech jsem s tím měl problém. V hodně týmech je to rozdělené na mladší a starší, ale tady v Rýmařově ne.“