Rozhovor s Tomášem Šupákem

Jednou z nejvýraznějších osobností fotbalové Jiskry Rýmařov v poslední dekádě byl jednoznačně Tomáš Šupák. Jeho branky pomohly týmu ke dvěma postupům napříč fotbalovými soutěžemi. Nejprve z krajského přeboru do divize, následně pak do Moravskoslezské fotbalové ligy, kterou si rýmařovský klub zahrál vůbec poprvé v historii. Dle oficiálních statistik za Jiskru odehrál 184 zápasů, v nichž vstřelil 143 branek. Vždy patřil mezi nejlepší střelce přeboru, divize i MSFL. Je rovněž veden jako nejlepší střelec Rýmařova v Českém poháru, kde vstřelil celkem 9 gólů. Ten nejslavnější 27. srpna 2015, kdy dvěma góly, pomohl k vítězství nad prvoligovým Baníkem Ostrava 4:3. Zejména jeho druhá trefa ze 40 metrů byla výstavní, a objevila se i na stránkách a obrazovkách celostátních médií.

Tradiční otázka na úvod. Jaké byly tvé fotbalové počátky?

„Úplně první fotbalové krůčky jsem udělal v pěti letech v Branticích díky tátovi, který za tamní oddíl nastupoval. Hrál na pozici útočníka, já s ním chodíval na tréninky a fotbal mě začal bavit. Tak mě táta přihlásil do FK Krnov v šesti letech do přípravky.“

Velkou část mládí jsi působil v Opavě...

„Do Opavy jsem zamířil v roce 1997, a to byl ještě klub, který měl jméno. Tehdy to ještě nebyl SFC, ale Kaučuk. Vedl to pan Alois Sommer a lidé kolem něj, kteří  se ve světě fotbalu uměli pohybovat. Dnes je to v Opavě mnohem horší. Vzpomínky mám velice dobré. Náš ročník 1985 byl velice silný, poráželi jsme Baník i Olomouc. Většina z nás nastupovala i za starší ročník. Bylo to velice dobré období. Hrál jsem například z Honzou Žídkem, který v Opavě hraje dodnes a dělá tam kapitána.“

Málem se ti podařilo nakouknout i do 2. ligy. Proč to ale tehdy nevyšlo?

„Nastoupil jsem do několika přátelských zápasů, ale poté jsem se v Opavě nepohodl, takže jsem odešel na hostování do Hradce Králové, který taktéž hrál ve 2. lize. Pocházela odtamtud má přítelkyně, která se chtěla vrátit domů. Pavel Hadamczik mi zprostředkoval kontakt na klub, domluvili jsme se, že to na měsíc zkusíme, a pokud bych zaujal, začlenil bych se do A-týmu. Za Hradec jsem ale neodehrál ani zápas. Hned na čtvrtém, pátém tréninku jsem si přetrhal vazy v levém rameni, čímž pro mě podzimní sezóna skončila. Sezónu jsem dohrál za Týniště, poté jsem se vrátil zpátky do Opavy.“

První delší angažmá v dospělém fotbale jsi měl v Jakartovicích, že?

„V Jakartovicích všichni fotbalem žili. Rosťa Horáček a další. Byl to rodinný klub, něco jako Jiskra.“

Když už směřuješ k Jiskře, jak se zrodil tvůj přestup do Rýmařova? Přece jen – Jakartovice-Krnov-Opava. Většinou města ze Slezska…

„Šel jsem nejprve do Mikulovic, následně jsem se v Krnově nedohodl na podmínkách, což se dostalo k Milanovi Furikovi, který mě okamžitě kontaktoval, zda bych to nechtěl zkusit v Jiskře. Rychle jsme se dohodli.“

Ty jsi byl členem týmu, který zažil dva postupy, nejprve z krajského přeboru do divize, a následně do Moravskoslezské fotbalové ligy. Jak na tyto roky obecně vzpomínáš?

„V Rýmařově jsem poznal fajn lidi. Viděl jsem, jak tady dělají fotbal. Od mládeže až po dorost vše fungovalo. Navíc sem zhruba ve stejnou dobu přišel i můj nejlepší fotbalový kamarád Pavel Ondruška. Měl jsem i nabídky ze 3. ligy, ale to tehdy pro mě nebylo důležité. Zas takový rozdíl mezi MSFL a divizí nebyl, bylo to hodně vyrovnané, na rozdíl odedneška. Nabídky jsem nějaké měl, například z Prostějova. Ale jak jsem říkal, pokud nedostanu nabídku z 1. ligy, tak o tom ani nebudu uvažovat.“

Teď ke dvěma velkým úspěchům. Nejprve zápas s Baníkem. Vzpomeneš si ještě, jak jsi se cítil před utkáním?

„Já jsem se od rána cítil velice dobře. Tehdy jsem ještě nepracoval, byl jsem odpočinutý. Měl jsem ale strach z toho, že kluci nejpozději ve 2. poločase proti Baníku odpadnou. Ukázal se ale pravý opak. Kluci se tak kousli, že jsme po celý zápas byli Baníku vyrovnaným soupeřem.“

Nejde se nezeptat na gól, který jsi Baníku vstřelil skoro z půlky.

„Já jsem podobnou věc chtěl udělat asi deset minut před tím. Říkal jsem Míšovi Furikovi, aby mi dal balón, ale on tehdy zahnal někoho tuším až k rohovému praporku, což jsem mu vytýkal: Proč jsi mi to nedal? Já bych ho přehodil z půlky, říkal jsem mu tehdy. No tak jsem si to musel později připravit sám, vyhrát souboj a přehodit brankáře.“

Životní gól?

„Takových branek jsem dal za kariéru víc, ale tento byl to určitě nejslavnější. Budu si ho pamatovat do konce života. Vyprodaný stadion, vyhráli jsme. Myslím, že všichni kluci, kteří tehdy hráli, tak na to budou vzpomínat.“

Dalším velkým úspěchem tehdejšího týmu Jiskry byl postup do MSFL. Jak vzpomínáš na dva roky ve 3. lize?

„V Moravskoslezské fotbalové lize byly všechny zápasy vyrovnané. Nešlo nic vypustit, museli jsme hrát až do 90. minuty, zatímco v divizi mohl člověk třeba už v 70. minutě polevit, protože o výsledku bylo rozhodnuto. V MSFL se několikrát stalo, že jsme dokázali zápas, v němž jsme vedli, nakonec prohrát. Ve druhé sezóně se nám to vymstilo. Scházelo nám jen pár bodů k záchraně.“

Nevím zda to víš, ale jsi historicky nejlepším střelcem Rýmařova v MSFL, navíc jsi ve druhé sezóně vstřelil 18 branek, čímž jsi obsadil dělené 3. místo v tabulce střelců.

„Já jsem vždy dával hodně gólů. Kamkoliv jsem přišel, tam jsem dal 20-25 branek. Ať už to bylo třeba v Jakartovicích, kde jsem dal tuším i 40 branek v sezóně. Když jsem přišel do Rýmařova, dostal jsem otázku, jestli dám alespoň deset gólů za sezónu. Odpověděl jsem, že pro mě není útočník ten, který nedá alespoň patnáct branek za ročník. Potom si takový hráč může říkat útočník.“

Na druhou stranu jsi od rozhodčích dostával i hodně karetních trestů.

„Mám takovou povahu, vždy jsem to za kluky odnesl. Když jsem v Jiskře hrál, tak tady byli vzrůstem malí kluci, třeba Michal. Takže jsem se jich hodně zastával, diskutoval se sudími. A to jsem první faul udělal třeba až v 70.-80. minutě, ale hned za žlutou. Samozřejmě jsem dostával i za řeči. Ale to k tomu patří. Když jsme prohrávali, snažil jsem se rozhodit sudího, vyburcovat spoluhráče. Myslím, že dnes to mladším klukům chybí. “

Už v loňské sezóně jsi byl na odchodu z Rýmařova. Dokonce jsi již nastoupil do několika zápasů za Zátor. Ale vrátil jsi se zpět. Co tě tehdy přemluvilo?

„Mě bylo trenéra Furika až líto. Když jsem viděl výsledky, i to, jak mu postupně kluci odpadají jeden za druhým. Říkal jsem si: S kým to chce hrát? Povídal jsem přítelkyni, že mi Milan určitě během 2-3 dnů zavolá. A stalo se tak. Já jsem už v tu dobu netrénoval, věnoval jsem se hlavně rodině, kterou jsem do té doby zanedbával. Přítelkyně mi ale řekla, že je to na mě, ať se rozhodnu sám. No a tak jsem si řekl, že klukům půjdu ještě pomoci.“

Neměl jsi obavy, že se po tom výpadku do toho již znovu nedostaneš?

„Měl jsem velký strach, hlavně abych to vydržel po fyzické stránce. Ale byl jsem mile překvapený, že jsem to uběhal. Věděl jsem, že mohu dál pokračovat, že nebudu mít problém. Pár tréninků a budu zpět. Když člověk umí kopnout do míče, tak to nikdy nezapomene.“

Loni si za Jiskru odehrál jen 4 zápasy, sezónu přerušil Covid. Nemrzelo tě, že jsi se nemohl lépe rozloučit s fanoušky?

„Každý hráč, který končí s fotbalem, se chce rozloučit důstojně s fanoušky. Nejen tak, že se objeví Covid, a znemožní mi to. Hodně kluků s námi jezdívalo na venkovní zápasy, udělali vždy super atmosféru. Já jsem s nimi nikdy neměl problém, po zápase jsme si dali pivo, pokecali jsme. Jsem rád, že mám příležitost alespoň takto.“

Sleduješ zápasy Jiskry? Jak tipuješ výsledek utkání proti Vítkovicím?

„Jiskru sleduji, každý zápas. Pokud jde o tento zápas… se zraněními zde byl vždy problém. Co si pamatuji, přišlo 5.-6. kolo a začaly se kupit zranění. Pak to trvalo dalších 4-5 zápasů, než se podařilo díru po nich zacelit. Pokud by šli proti Vítkovicím v plné síle, tipoval bych výhru 3:0. Takto to ale bude o jedné brance.“

(Rozhovor byl veden před sobotním utkáním, které Jiskra vyhrála 5:1 – pozn. redakce)

STATISTIKY TOMÁŠE ŠUPÁKA ZA JISKRU V PŘEBORU,

DIVIZI A MSFL: