Jiří Furik: Nervozita před Baníkem? Ano, ale jen kvůli hřišti    

Před utkáním proti Bílovci jsme vyzpovídali kapitána Jiskry, kterým je záložník Jiří Furik. Ten v Jiskře hraje nepřetržitě již devět let a byl tak u všech velkých úspěchů klubu, včetně dvou sezón v MSFL, či výhry nad ligovým Baníkem v pohárovém utkání. Přiznal, že před ním byl nervózní, ale ne ze soupeře. „Chtěl jsem mít perfektně připravené hřiště a areál,“ prozradil.

Nelze začít jinak, než tvými hráčskými počátky. Takže kdo tě k fotbalu přivedl?

„S fotbalem jsem začal, jak jinak, v Rýmařově. Bylo mi tuším šest let. Přivedl mě k němu taťka. Myslím, že v té době hrával za béčko, které tady fungovalo. Chodili jsme se na něj dívat a tak to celé začalo.“

Ještě v žácích jsi poprvé z Rýmařova odešel. Tvé první kroky však nevedly do Opavy, jak je tady zvykem, ale do Ostravy. Čím to, že jsi se dostal do Baníku?

„To je pravda, z Rýmařova se více chodilo do Opavy. Bylo mi asi třináct let, když jsem nastupoval za Baník. Událo se to tak, že jsme jezdili různě po turnajích. Na jednom z nich jsem zaujal pana Pavla Hadamczika, který se na mě vyptával u strejdy (Milana Furika – pozn. redakce). Nebo takhle. Více se vyptával na bráchu Martina (smích), který chytával. Ale v jeho případě to nedopadlo. Ani vlastně nevím proč… Nebo takhle… vím. Brácha sice chytal, byl ale malý, takže Baník nakonec couvnul. A tak jsem za Ostravu šel hrát nakonec jen já.“

Takže jsi v nějakých třinácti letech odešel z Rýmařova do Ostravy?

„To ne. Do Ostravy jsem jezdíval pouze hrát zápasy. Přes týden jsem trénoval doma v Rýmařově. Ale Baník byl určitě zajímavou zkušeností. Byl jsem tam spokojený.“

Následovala Opava, kterou zmiňuje hodně tvých spoluhráčů. Jak ty na tuhle dobu vzpomínáš?

„Všechny nás tam přitáhl strejda Milan. Starší žáci Opavy se tehdy zachraňovali v lize. Klub samozřejmě chtěl, aby se zachránili, a tak angažovali strejdu, který do Opavy vzal nejprve mě a Kršu. O něco později se k nám připojili i Něma, Míša a Kuča. Snad jsem na nikoho dalšího nezapomněl, ale Rýmařováků nás tam bylo dost (smích). První půlrok byl celkem náročný. Já a Krša jsme s Milanem do Opavy denně dojížděli na trénink. Později jsme ale přešli na místní školu. Bylo to ale jednodušší, protože se k nám připojili další. A nesmím zapomenout ani na Pavla Jeřábka. Už v této době jsme byli spolu. Všichni na intru. Byla to pro nás všechny velká změna. Rýmařov, no… Ale Opava – velké město. Měli jsme více možností a domů jsme se vraceli čím dál méně. To víš – kamarádi, holky… Domů nás to moc netáhlo. “

Poprvé jsi se do Rýmařova vrátil hrát fotbal na jaře 2012. Co tě tehdy přivedlo zpět?

„Jiskra tehdy hrála krajský přebor, ale moc se jí nevedlo. Po podzimu se pohybovala na sestupových příčkách. A opět u toho byl strejda Milan, který logicky chtěl tým v soutěži zachránit. Takže si mě přivedl na půl roku.“

Vzpomeneš si na první zápas za áčko Jiskry?

„No… Byl to Frenštát… Nebo možná Rožnov? Teď nevím. Ale pamatuji si, že jsme prohráli.“

Sezónu se vám tehdy zachránit nepodařilo. Návrat sis asi představoval trochu jinak, že?

„Sestup není nic příjemného, to je jasné. Jiskra tehdy ale po podzimu ztrácela na ostatní týmy poměrně dost bodů. Nám se ztrátu podařilo skoro smazat, nakonec nám ale snad bod scházel…“

Po čtvrt roce jsi z Rýmařova zase odešel. Bylo i kvůli sestupu?

„To vůbec. Chtěl jsem Jiskře pomoci se záchranou, ale věděl jsem, že další sezónu chci hrát vyšší soutěž. I kdybychom nesestoupili z kraje, tak bych hledal jiný klub. Ambice jsem měl vyšší. Naskytla se mi možnost jít na hostování do Zábřehu, který v té době hrával třetí ligu. Zájem o mě mělo tehdy i druholigové Znojmo.“

Nejdelší fotbalovou etapu však zažíváš nyní v Rýmařově. Bez přerušení jsi tu již od roku 2013 a služebně tak patříš k nejstarším.

„Asi to tak bude no. I Míša je tady dlouho, a v roce 2013 zde již určitě byl i Peťa Kameník. A jsou to krásné roky. Postoupili jsme do divize, na dva roky i do Moravskoslezské fotbalové ligy… V Rýmařově vždy byla dobrá parta.“

A vrchol? Je to ta třetí liga s Jiskrou?

„Je to tak. Ale bohužel, ani tenkrát se mi nevyhýbala zranění. Jak se Jiskře podařilo vybojovat v sezóně 2017/18 v MSFL 7. místo, byl jsem snad půl roku zraněný. Ale určitě to vrchol je. Musím však říct, že každý postup byl fajn. Cením si i toho, že v divizi se stabilně pohybujeme na vyšších příčkách,“

Co zápas z Baníkem?

„Ten samozřejmě taky, ale… hrál jsem, ale zranil jsem se. Bylo to tehdy fakt na sílu. I přes zranění jsem to chtěl dohrát. Druhý den jsem ale vůbec nemohl chodit. Ale jo, dnes s odstupem musím říct, že to bylo super.“

Pamatuješ si den utkání proti Baníku? Byl jsi z nervózní?

„To jsem teda byl! Byl jsem hodně nervózní z toho, abych měl dobře připravené hřiště (smích). A vlastně i celý areál, aby byl perfektně připraven na velkou návštěvu, kterou jsme očekávali, a která také dorazila.“

Takže samotný zápas s prvoligovým soupeřem tě nestresoval?

„Vůbec ne. Člověk se těší. A já celkově před zápasy nervózní nebývám. Chtěl jsem si prostě zahrát. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bychom je snad mohli porazit. Bylo to velké štěstí. Chytli jsme Baník zrovna ve chvíli, kdy měl špatné období. V té sezóně padal do druhé ligy. Porazili jsme je díky tomu, že se sešlo hodně věcí v náš prospěch.“

Jsi kapitán týmu. Jak svoji úlohu vnímáš?

„Hele já to mám tak, že vlastně od dětství, jak jsem začínal v Rýmařově, jsem dělal kapitána. I v Baníku, Opavě. Jen v Zábřehu ne. A když jsem se vrátil zpět do Rýmařova, tak s výjimkou prvního půl roku, kdy byl kapitánem Radim Přecechtěl, jsem tuhle funkci vždy vykonával. Vybral mě Milan. Ale neberu to tak, že jsem jediný v tomhle jediný lídr týmu. Pro mě je třeba kapitánem Kamča Kocúr.“

Dovedeš si představit, že bys ještě hrál fotbal jinde, než v Rýmařově?

„Jinde? To ne. Dohrát bych chtěl v Rýmařově. Teď teda nad tím rozhodně nepřemýšlím. Jsem Rýmařovák a jinde bych teď hrát nechtěl. Zatím ani nemám v hlavě to, že bych hrál v některém z okolních klubů. Možná, že časem třeba změním názor. A možná taky s partou, co jsme teď v Jiskře, založíme béčko, a na stará kolena budeme pokračovat takto. Kdoví.“